logo Novoměstská radnice facebook
logo Novoměstská radnice facebook

Program

Palaestra je spolek založený roku 1999 z iniciativy boxera Jana Baloga. Hlavní náplní sportovního klubu je umožnit smysluplné trávení času dětem ze sociálně slabých rodin, které by si nemohly dovolit platit svým dětem žádnou zájmovou činnost. Zároveň se zde pravidelně věnuje boxerským tréninkům skupina, jejíž jádro tvoří výtvarní umělci. V několika posledních letech dostalo spojení sportu a výtvarného umění i podobu výstav v prostorách Novoměstské radnice v Praze 2.

Letošní výstava s názvem Popaja v Palaestře navazuje na tradici postupného představování významných osobností spolku Palaestra širší veřejnosti. Máme tak možnost vstoupit do světa českého malíře, pedagoga a boxera bosenského původu Aldina Popaji a z bezprostřední blízkosti pozorovat nejen jeho sofistikovanou tvorbu, ale také životní příběh a inspiraci, kterou pro celý spolek napříč věkovými kategoriemi představuje.  

 

Galerie ve věži Novoměstské radnice

OTEVÍRACÍ DOBA: út - ne 10 - 18 hodin 

mezi 12. - 13. hod 30 minut polední pauza

VSTUPNÉ v rámci vstupu na věž: plné 60 Kč, snížené 40 Kč, rodinné 130 Kč

Během EHD - Dnů evropského dědictví 2022 otevřeno do 20 hod / sleva - jednotné vstupné 20 Kč 

http://www.nrpraha.cz/program/1171/ehd-dny-evropskeho-dedictvi-2022-na-novomestske-radnici/ 

 

Web: 

https://palaestra.ecn.cz/ 

www.aldinpopaja.cz

 

Facebook: 

https://www.facebook.com/palaestrabox 

 

PROVÁZANÍ S ČINNOSTÍ SPOLKU

Verba movent, exempla trahunt. 

(Slova povzbuzují, příklady tahnou.)

PALAESTRA A ČAS

Je tomu dvanáct let, kdy parta kamarádů, které spojoval zájem o box, pod vedením trenéra Jana Baloga a dalších “otců zakladatelů” spolku Palaestra (třeba zmínit trumpetistu Michala Krásu a dva malíře Vojtěcha Adamce a Ivana Komárka), objevila podzemní prostory v nenápadném činžáku. Vlastními silami jej proměnili v tělocvičný prostor; za nemalé pomoci MČ Prahy 2 se starostkou Janou Černochovou, jejíž podpora trvala celé roky. A tak našel spolek Palaestra (řecky zápasiště) své nynější působiště, kde loni oslavil již dvacet let své existence. Někdejší skladiště (za první republiky sídlo zednářské lóže) se stalo nízkoprahovým centrem pro edukativní činnost s mládeží; což je hlavní náplň jeho působení. 

Vystřídalo se zde děti nepočítaně... Z děti jsou kluci a holky, ti vyrostou a najednou jsou to dospěli lidé. Celou dobu je formuje sport; pokud docházet na cvičení nepřestali. Nemění nás pouze věk, ale také nové setkání, nové zájmy. Vše pod odborným vedením trenéra a jeho nejbližších spolupracovníků. Neboť prvořadým cílem, kolem kterého se činnost oddílu odvíjela a odvíjí, je právě práce s mládeži (od pěti do šestnácti roků). Sociální složení jejich rodin je pestré, leckdy i finančně svízelné, proto jsou osvobození od jakýchkoliv poplatků. 

Jan Balog, sám bývalý úspěšný boxer, jim dává maximum svého času, stejně jako zkušeností (nejen sportovních). 

Sport obecně učí kázni, sebeovládání, kamarádství, úctě k druhému byť je to soupeř: právě box dovede usměrnit přirozenou divokost či agresivitu dospívání do regulí, jež je třeba respektovat. 

Dobrovolníci, kteří spoluvytvářejí zázemí činnosti a tak se na fungování Palaestry podílejí, každý po svém dětem předávají díl své lidské dotvořenosti. 

Vždycky můžeme být lepší, než jsme. Soudím, že do této věty můžeme shrnout krédo Palaestry. 

Závěrem nechme promluvit velkého německého filosofa Immanuela Kanta: “Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mě. “

Kdyby si každý kdo tréninkem odílu Palaestra prošel, odnesl nedokázalé poselství těchto slov, bude bohatší a čas sportu odevzdaný dostane falší smysluplný obsah. 

Tašo Andjelkovski

 

K TVORBĚ ALDINA POPAJI

Probouzení kamenných spáčů

Když cestopisci z evropských zemí konce 18. a počátku 19. století spatřili v Bosně a Hercegovině a v Dalmácii středověké náhrobky-stećky (neboli „mramory“), pochopili, že stojí před originálním, autentickým uměním, jaké se nikde jinde v Evropě nenajde, ve srovnání s tehdejším vyspělým evropským uměním je však pokládali za příliš primitivní a rustikální na to, aby se jimi zabývali vážněji. Tehdejší obyvatelé Bosny a Hercegoviny ani okolních zemí tomu valný význam nepřikládali, už pro všudypřítomnou omezenost a kulturní zaostalost, ještě spíš však proto, v jaké žili bídě a protože se ve svízelných existenčních podmínkách soustřeďovali na pouhé přežití.

Než započal systematický a seriózní interdisciplinární výzkum, muselo od příchodu rakousko-uherské vlády do Bosny a Hercegoviny uběhnout celé století, aby byl nakonec, jak koncem 60. let konstatoval historik a archeolog Alojz Benac, tento kulturní fenomén v socialistické Jugoslávii z větší části objasněn a vyložen, a také oproštěn od počátečních mylných interpretací. Vědecké bádání 20. století zbouralo mýtus o „bogomilském charakteru stećků,“ zažitý jak v jihoslovanské, tak mezinárodní historiografii, ale stejně tak i pseudovědecké teze, jejichž cílem bylo připsat je na „výhradně srbský, resp. chorvatský vlastnický list,“ jak o tom po dvacet let vědecky fundovaně psal bosensko-hercegovský historik a vášnivý zkoumatel bosensko-hercegovského středověku Dubravko Lovrenović.

Jakmile se o stećcích začalo mezi jugoslávskou a bosensko-hercegovskou veřejností víc mluvit a psát, a začal být zkoumán jejich původ, symboliku, ornamentiku a morfologii, stávaly se stále víc být inspirací spisovatelům a umělcům. Jejich tajuplné přitažlivosti neodolal ani bosensko-hercegovský a český malíř Aldin Popaja, inspirovaný básnickou sbírkou Maka DizdaraKamenný spáč, podle níž svou výstavu i pojmenoval. Malíř Popaja, rodák z Jajce, v jehož okolí rovněž najdeme nekropole stećků, přebíral náměty ze své domoviny – Jajce, Bosny a Hercegoviny, Balkánu – i ve své dosavadní umělecké tvorbě, a jeho tvora potvrzuje myšlenky francouzského filozofa Edgara Morina o tom, že „kultura se projevuje pouze prostřednictvím různých kultur, a krása v estetickém smyslu se různými formami objevuje v jedinečných kulturách.“

Už sama skutečnost, že bosensko-hercegovské stećky jsou pokládány za „nejdůležitější projevy bosensko-hercegovské, dílem i jihoslovanské kultury, za nejčistší vyjádření lidového umění a nejvyšší úroveň estetické tvorby středověké bosenské kultury“ – jak vyzdvihuje Ivan Lovrenović, patřící k nejlepším znalcům této kulturní záhady – „jedinečné a zcela se vymykající evropské pohřební praxi“ své doby, je víc než dostačující k tomu, aby rozechvěla uměleckou představivost a podráždila tvůrčí nerv.

Vstup do světa středověkých stećků je nevyhnutelně doprovázen setkáním s četnými symboly a znaky, náboženskými i světskými, vzájemně se prolínajícími, jež znovu a znovu ožívají, opouštějí svůj „smrtelný“ stav a osvobozují se od staletého mlčení. Ne každý jejich hlasy slyší a rozumí jim stejně, a v minulosti stejně jako dnes máme i takové výklady a interpretace, jež potlačují vícehlasý jazyk stećků a snaží se jej přizpůsobit jazyku své vlastní náboženské či národní ideologie a politiky identity, a redukují široký, nevyčerpatelný smysl symboliky stećků na svévolné, omezené a potřebám současných politik uzpůsobené a žádoucí kritérium identity.

Ve společnostech poznamenaných etnickými, náboženskými a kulturními rozdíly, jakou je společnost bosensko-hercegovská a společnosti s ní sousedící, jsou symboly mocným nástrojem politik identity, které si je násilně podrobují, aby byly jasně a jednoznačně vymezeny a odděleny od ostatních. Sociolog Zygmunt Bauman tvrdí, že dnes je tomu tak po celém světě, kde nezadržitelná globalizace, nárůst mobility a všeobecné mísení současných společností vyvolaly u mnoha našich současníků nejistotu, pocit, že nikam nepatří a že jsou vyloučeni z dění, a nejistými tím učinily i mnohé identity. Na scénu vstupují všude, i v Česku, „politiky upevnění identity,“ bránící marginalizaci vlastních sociálních, kulturních, národních, jazykových a genderových identit, přičemž vůdčí, ne-li nejdůležitější roli hrají symboly.

Symboly, nahlížené v kontextu identity, jsou skutečně nadány schopností propojovat lidi a mocí kolektivní identifikace. Rozpoznávací funkce, počítaná k nejdůležitějším funkcím symbolů, lidem umožňuje, jak poznamenal francouzský katolický teolog Louis-Marie Chauvet, aby sami sebe, „coby subjekty, situovali vůči jiným lidem a jejich světu, nebo vůči svému vlastnímu světu.“ Jenže tu samou rozpoznávací funkci, hrající propojovací a integrační roli, provází též „funkce ďábelská“ – funkce nerozpoznávání, nesounáležitosti a odmítání, která má výraznou moc dezintegrační, oddělující, dokonce vyobcovávací. Symboly tedy mají polyvalentní povahu, mohou lidi propojovat a poskytovat jim bezpečí vlastního světa, klade-li se však na ně přílišný důraz, jsou-li chápány jednostranně a zneužívány, mohou mezi lidmi rýsovat hranice, oddělovat je a stigmatizovat.

Symboly tudíž současně propojují i oddělují, zapojují i ​​vyobcovávají, poskytují bezpečí a vzbuzují strach, jsou nošeny coby odznak sounáležitosti, ale rovněž jako stigma, a tak je tomu zejména v konfliktech a válkách. Stačí si vzpomenout na nacistické žluté pásky, ten všeobecně známý symbol, a totéž platí o méně známých páskách bílých, jež museli během války v 90. letech nosit nesrbští obyvatelé bosensko-hercegovského města Prijedoru. I když však pomineme tyto nejhrozivější příklady zneužití symbolů, byla válka v Bosně a Hercegovině, jejíž hrůzu a děs zažil i malíř Aldin Popaja, rovněž válkou symbolů – jak náboženských (konfesních), tak sekulárních (národnostních, etnických).

Malíř Popaja, vědom si ničivé síly symbolů, jsou-li zapřaženy do služeb náboženské a etnické politiky, jsou-li jejich prostřednictvím vyobcováváni jiní, jsou-li využívány jako prostředek boje proti druhým, je osvobozuje z pout jednoznačných interpretací a snaží se jim vdechnout univerzální význam. To je zcela v duchu středověkého umění stećků, jež zůstává, řečeno s Ivanem Lovrenovićem, „ve všech svých stylistických a morfologických proměnách vždy mezinárodní.“ Dodejme, že rovněž mezikulturní, neboť při jeho genezi sehrály důležitou roli kulty mrtvých dávných civilizací i kulturní vlivy ze sousedství, a je i mezikonfesní, o čemž svědčí různorodost náhrobní náboženské symboliky.

V duchu postmoderní interpretace historické avantgardy, zejména orfismu, za pomoci pop-artové pseudokoláže a odvážnou polyfonní instrumentaci barev odívá malíř Popaja známé symboly do nového roucha – dovedně kombinuje širokou škálu barev coby univerzálních kategorií, a oživuje tak svět kamenných spáčů. Ukazuje tím, že i současné umění, které nám, jak říká Hans-Georg Gadamer, při pohledu do jeho mlčenlivé tváře klade tolik znepokojivých hádanek, zůstává metodou rozpoznávání. A právě rozpoznávání, zdůrazňuje Gadamer, je podstatou všech symbolických jazyků, a umění, ať už se jeví jakkoli, nemůže být nikdy ničím jiným, než jazykem rozpoznávání. Současné umění promlouvá novými jazyky, nedává hotové odpovědi. Nadto nejčastěji klade otázky, na které neexistují jednoznačné odpovědi.

Symboly ze středověkých náhrobků – stećků – pozoruje malíř Popaja z opačné strany ideologií a předsudků, vysvobozuje je z kamenných spon, odděluje je od země a dává jim nový život. Popajovy symboly propojují viditelné s neviditelným, vyslovitelné s nevyjádřitelným, imanentní s transcendentním. Řečeno jazykem teologie – a umění stećků vyrůstá jednoznačně z teologicko-eschatologické perspektivy a vize – umělec kamenné spáče „křísí“, probouzí ze spánku, převádí je z „domu mrtvých“ do „domu života“ a uvádí je do věčnosti.

 

Kontakt: https://palaestra.ecn.cz/?page_id=72 

 





nahoru


logo Novoměstská radnice